Pokud se ptáte, jak dosáhnout střídavé péče, odpověď naleznete v tomto článku.
Nejprve je třeba rozlišit, že existují tři způsoby, jak může soud ve vztahu ke svěření nezletilého do péče rozhodnout.
Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče; soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte. Má-li být dítě svěřeno do společné péče, je třeba, aby s tím rodiče souhlasili.
Při rozhodnutí o svěření dítěte do péče soud v prvé řadě zjišťuje zájmy dítěte, podle kterých následně rozhoduje. Tento „meta - předpoklad“ je v podstatě výkladovým nad-pravidlem, od kterého jsou všechna ostatní pravidla odvozena a jehož naplnění sledují.
Zájmy dítěte soud může zjistit i výslechem nezletilého, podle konstantní judikatury Ústavního soudu je to to věk dvanácti let, kdy by již výslech nezletilého (je-li ho zapotřebí) soud spíše provést má, než neprovést, není však výjimkou, pokud soud vyslechne dítě i výrazně mladší.
Zároveň platí, že čím vyšší je věk dítěte, tím vyšší je pravděpodobnost, že dojde ke svěření nezletilého do střídavé péče. Důvod je jednoduchý – u dvouletého batolete by odtržení od matky znamenalo s vysokou pravděpodobností vznik separační úzkosti a každotýdenní střídaní by vytvořilo mimořádnou psychickou zátěž pro dítě. Jiná situace je v tomto směru u šestiletého, zcela jiná situace u patnáctiletého dospívajícího.
Prvním předpokladem by tedy měl být vůbec věk dítěte, kdy platí, že čím vyšší je věk dítěte, tím vyšší pravděpodobnost střídavé péče existuje. Osobně jsem zastupoval otce, který dosáhl pozitivního rozhodnutí o střídavé péče u syna ve věku pěti let a to i přesto, že vzdálenost mezi bydlištěm otce a matky přesahovala 50 km.
Dalším předpokladem pro svěření nezletilého do střídavé péče je, že oba rodiče se o něj budou schopni dostatečně starat.
Čím starší také dítě je, tím častěji by mělo vyjádřit také svůj názor. Často, a to zcela oprávněně, hraje význam sociální ukotvenost dítěte v určitém prostředí (škola, kamarádi, volnočasové aktivity), které nechce měnit, zejména ve vyšším věku.
Nepochybně významným je pak také vzdálenost, která je mezi bydlišti otce a matky, platí, že střídavá péče má vyšší pravděpodobnost uspět tam, kde dítě nebude muset překonávat vysoké vzdálenosti, dokonce tak vysoké, že by již nemohlo pravidelně navštěvovat jedno předškolní či školní zařízení. Opět však neznamená vyšší vzdálenost (nad nižší desítky km), že by nemohlo dojít ke svěření nezletilého do střídavé péče.
Zcela ideální pak pro dítě je, pokud nezůstane na něm, že bude měnit bydliště, ale zůstane bydlet na jednom místě, a budou to naopak rodiče, kteří budou měnit každý týden byt, ve kterém budou bydlet s nezletilým. Znamená to sice prakticky tři byty, ale pokud to je v možnostech rodiny, jistě je to jednoznačně plus. Zároveň má tento způsob střídavé péče nejmenší zátěž pro nezletilého a je zřejmě nejblíž společné péči.
Závěrem platí, že střídavá péče vyžaduje vyšší koordinaci a kooperaci mezi rodiči než péče výlučná, zejména proto, protože na rozdíl od výlučné (kdy jeden z rodičů, který nemá dítě ve výlučné péči s ním tráví většinou víkendy, část prázdnin a svátků) musí zajistit také třeba návštěvy lékařů, kroužky, apod.